Zde vybírám z mnoha příběhů, které píší rodičky z celé republiky. Jsou to příběhy děsivé, ale i krásné, nové i starší. Stále je doplňuji, jak se tím množstvím stovek dopisů průběžně prodírám 
Chci upozornit, že naprosto nikoho nenavádím na porody doma, pouze cítím ve svém svědomí chuť informovat o obou možnostech volby a jak to vidí a cítí rodičky, které tím prošly.Texty nemohu měnit a ani nevybírám tak selektivně, že kdybych našla porod doma, který skončil zle, že bych to sem nedala, či porod v porodnici, který proběhl naprosto suprově a nedala bych ho sem. Prostě jsem se jen takových příběhů nedopídila. Není prostě náhoda, že těch porodních hrůz v porodnici je tolik.
Sama jsem prožila dva porody. Jeden jako zcela nepřipravená nemajíc páru o fyziologii a právech v porodnici a jeden znajíc opravdu velmi mnoho informací (knihy, mezinárodní konference a kurzy, osobní zkušenosti..) v krásném prostředí doma. Oba příběhy svých porodů mám zde na stránce v políčku Mé porody.
Viz co bylo v novinách: http://www.5plus2.cz/?e=EA-USTINL&d=14.08.2015#strana=1
Příběhy jsou nalezla z příběhů pro Ivanu, příběhů z porodního domu U Čápa a z mailové konference či jako osobní příběhy mých známých. Zvláštní pozornost věnujte prosím dvěma příběhům.Tomu nejkrásnějšímu, který jsem četla č. 9 a tomu naprosto otřesnému č. 6.Tak, jak jsou k sobě obrácená čísla 9 a 6, tak moc jsou tyhle příběhy odlišné a snad ještě víc. A velkou pozornost si zaslouží také poslední závěrečný příběh mé kamarádky, který bude mít zřejmě soudní dohru.
Kde jsou příběhy?
1- http://www.porodpocesku.cz/
2- www.pribehyproivanu.cz
Tip: Speciální porod císařem s okamžitým bondingem možný v Krnově. Příběh č. 15
1- Začneme jedním velmi přirozeným:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/01/16/jak-prisel-jimmy-na-svet/
2-Tento bych nazvala „Jak znásilnit rodičku“:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/07/21/brante-se-ma-to-smysl/
3- Nerespekt a manipulace:
PŘÍBĚH TŘETÍ:http://www.pdcap.cz/Texty/PiseteNam/Pribehy.html
4- Porod doma a posléze chování v nemocnici:
PŘÍBĚH SEDMÝ:http://www.pdcap.cz/Texty/PiseteNam/Pribehy.html
5- Porod v nemocnici a totální nerespektování matky a jejích práv. Absolutní neinformovanost, oddělení, zákazy:
PŘÍBĚH ČTVRTÝ:http://www.pdcap.cz/Texty/PiseteNam/Pribehy.html
6-Tak tohle je opravdu masakr,to nevěřím snad ani já.To je normálně trestný čin:
PŘÍBĚH DRUHÝ:http://www.pdcap.cz/Texty/PiseteNam/Pribehy.html
7-Takový normální porod v nemocnici a samozřejmě odnášení mimina.S tímhle příběhem se ztotožňuji zkušenostně:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/01/24/sen-porodit-tam-kde-jsem-stastna-s-temi-ktere-miluji/
8- Porod doma.Takhle nějak bych si to představovala. A přece není kam spěchat ani když jsou slabé kontrakce skoro 3 dny.V porodnici už by píchali umělý oxytocin-pitocin a to je pak jiný točo,viz učebnicový příklad-příběh č. 17 :
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/01/23/jak-se-narodila-linda-nemecko/
9- Porod doma. Něco tak krásného jsem o porodu dlouho nečetla, tak to má být .-)
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/01/22/jak-anna-timea-na-svet-prisla/
10- Inspirující.To by se mi líbilo:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/01/14/pouceni-vypni-rozum-telo-si-to-stejne-udela-po-svem/
11- Jak bolí,když Vám zdravé dítě vezmou a tááák zbytečně:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/01/27/ukradnuty-prichod-na-svet/
12- Jak je důležité vědět a být informována, aby to zpětně nebolelo, že to mohlo být jinak, lépe:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/01/13/porodni-cesta-predvanocni-prahou/
13- Jeden z lepších v porodnici, i když ten začátek nic moc:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/01/09/nedelnatko-2/
14- Moc pěkně napsaný příběh.Velká inspirace:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2014/01/08/prirozeny-je-alternativni/
15- Císařský řez a bonding? Že to nelze? Lze, bohužel snad jen v Krnově:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2012/11/29/dora-aneb-%E2%80%9Edar-rozbaleny-v-krnove%E2%80%9C/
16- Další porod v nemocnici, který zásahy neskončil tak šťastně, jak by mohl, kdyby byla rodička v klidu.Tady je to dost do očí bijící.
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2012/12/01/v-krajske-porodnici-poprve-a-naposled/
17-Tento příběh mě zase upevnil v tom, že nepostupující porod je do velké míry záležitost psychiky. Jenže v porodnici čas nenabízejí, ale nabídnou oxytocin-tím pádem ty bolesti nemusí žena zvládnout je to příliš jiné a silné, než normální kontrakce a tím pádem možná požádáte o tišící látky a pak už musíte být na monitorech stále a mnohokrát tento kolotoč zásahů končí sekcí.Bohužel ten nátlak, že ubližujete miminu a ty kecy, že jste špatná a zlá a nezodpovědná a že jejich léky a práce je to jediné, co zachrání mimčo, které by dávno bylo na světě, kdybyste byla „hodná“, to člověka zvyklá a podlehnete:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/12/30/klasika-chtela-jsem-rodit-prirozene-ale-dopadlo-to-jinak/
18-Tak snad normální porod v porodnici. Kde?:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/12/31/flicek/
19- Klidný porod doma završený vyšetřením v porodnici a separací dítěte.Moc nechápu, proč si ho nechala vzít nebo proč s ní nebyl pořád muž?
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/10/31/jak-se-rodi-v-podkozi/
20- Proč nemůžeme mít porodnice jako v Belgii? Žena je v porodním pokoji, kde může být s kým chce, může mít hudbu, svíčky, vanu, přítmí a klid a dělat si tam, co chce a až teprve v případě komplikací se zasahuje. Jenže komplikace v těchto porodnicích jsou v mnohem menším měřítku:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/09/30/rodic-pristrojovy-ci-nepristrojovy/
21- Další vlna oxytocinu, další bolestivý porod a další unášení mimča. Jak dlouho si to necháme líbit?:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/08/29/jednou-budem-dal/
22- Šťastný porod doma. Píše stejná žena jako č.21:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/08/31/jednou-budem-dal-pribeh-treti/
23- Šťastný porod doma:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/07/26/jak-gaia-na-svet-prisla/
24- Peripetie, když člověk rodí doma
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2012/01/13/pomahat-a-chranit-leta-pane-2009/
25- Souhlasím a přidávám se:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/06/27/moje-prani-do-budoucna/
26- Porod doma s lehčí komplikací:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/05/28/oliverkuv-domporod/
27-V porodnici. Opět smutek maminky, únos mimča, šprajcování do poloh:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/04/30/pribeh-prvy-ako-psychoterapia-alebo-potreba-sa-z-toho-vyrozpravat/
28- Porodnice. Porod v pohodě. Zřejmě paní dobře věděla, co chce a dobře to ustála:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/03/29/v-nemocnici-nebo-na-poli/
29- Porod Mělník.V pohodě. Ovšem škoda, že tu tátové musí platit, aby byli u porodu.
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/02/25/revoluce/
30- Porodnice.Standard,nic šíleného, ale tak by se mi rozhodně nelíbil.
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2013/03/25/tynka/
31- Psychický nátlak,vydírání,chemie, která skončila císařem.Já opravdu nechápu, jak si to můžeme nechat líbit. Je známo, že porod může probíhat hladce pouze, cítí-li se žena dobře. Pokud ne, porod se může zastavit. Hormony jsou v nerovnováze.
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2012/10/29/jak-jsme-prezili-porod/
32- Místo lékaři nuceného císaře krásný porod:
http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2012/08/30/dva-porody-dve-rozdilne-volby-i-bolesti/
Tady je příběh z mailové konference. Kontakt na dámu pouze na vyžádání.Tento příběh je fascinující tím, že to jde i jinak v porodnici
Taky bych ráda přispěla svou trošičkou do mlýna o zkušenosti v našem porodnictví. Chci se připojit k Lucce Groverové, že každý porod je opravdu individuální a člověk může jen předat vlastní zkušenost, která však nikdy nemůže být univerzální. S vašimi názory ohledně našeho zdravotnictví se zcela ztotožňuji a svého prvního syna jsem byla odhodlaná porodit doma. Měla jsem domluvenou porodní asistentku (jednu z těch, která k porodům doma chodí), která slíbila přijet. Celé mé těhotenství probíhalo bez komplikací, jen jsem podle termínu z ultrazvuku, na který jsem byla na začátku těhotenství, aby mi gynekolog vystavil potvrzení pro zaměstnavatele (takovou blbost bych už nikdy neudělala a na žádný ultrazvuk nešla) nějakou dobu přenášela. Když se však porod rozběhnul a manžel PA opakovaně volal, vůbec nezvedala telefon a neodpovídala na zprávy (mimochodem jsem s ní už nikdy nemluvila a na zprávy nezareagovala nikdy, vysvětlení, ač by samozřejmě už nic nezměnilo, mi nedala). Jelikož jsem manželovi slíbila, že to na něm samotném nenechám a byl to můj první porod, rozhodli jsme se jet do porodnice, když byl porod už rozjetý. Ač bydlím blízko Hořovic, kam bych dobrovolně nikdy nešla (rodily tam všechny ženy z naší vesnice a okolí a dost těch příběhů znám), vydali jsme se do Brandýsa nad Labem, kde v té době shodou okolností nastoupil primář Vanko, který přešel z Vrchlabí a na něhož jsem měla kontakt. Jelikož jsme jeli přes 60 km, po příjezdu do porodnice bylo celkem jasné, že už to nebude dlouho trvat. Cestou manžel volal primáři, zda má službu. Ten ačkoli ji neměl, slíbil, že startuje auto a co nejdříve dorazí (jel z Prahy). Dorazil nějakou dobu po nás. Vyšetření jsem odmítla, monitory taky, na porodní lehátko jsem nevylezla – potřebovala jsem být co nejdéle ve stoje. Je fakt, že nějaké otázky mi kladli, ale odpovídal na ně manžel. Taky mi zakázali pít, ale protože jsem s sebou ještě měla tzv. tašku do poronice, vzala jsem si své vlastní. Za chvilku mi praskla voda a svého syna jsem porodila ve dřepu zapřená o manžela – prý se divili, ale na příkaz primáře nějakou žíněnku nakonec sehnali. Primář i můj muž byli u porodu v džínách a zaprášených botách A pak jak se musí strašně moc dodržovat hygiena. Celá akce netrvala déle než hodinu a půl. Brzy po porodu jsme jeli domů. Syna mi nikam neodnesli a dokonce mi sestra přinesla pytel na placentu, kterou jsem si chtěla odnést domů. Zda měli námitky nevím, moc detailů si nepamatuji, byla jsem příliš zabraná dovnitř, ale co jsem chtěla jsem prý řekla a oni mi vyhověli. Možná si mysleli, že jsem primářova známá
To byl ve stručnosti můj porod v české porodnici a i když jsem si ho představovala zcela jinak, myslím, že dopadl celkem dobře. Když tady čtu některé příběhy dělá se mi smutno. Ale na mém příběhu je vidět, že když se chce, tak to jde. A to jsem v porodnici nebyla vůbec nahlášená a nikdo mě tam neznal.
Srdečně zdravím a také doufám ve změnu…. Lucie
Tento ani ne příběh,spíše zkušenost, je příkladem, kdy nastává moment, že se Vám vrtají do porodu a tím Vás tak rozhodí, že to pak končí intervencemi-zásahy:
S užitečností mediátora souhlasím. Mediátor je osoba, která Vás zná, ví, co si přejete a jedná s personálem, když se chcete plně věnovat porodu a ne diskutovat s někým, kdo Vás vůbec nezná a nechat se rušit. V roce 2008 jsem z přítomnosti duly a manžela rodila v Příbrami (abychom se vyhnuli velkým pražským porodnicím), kde předtím dulu neviděli. Dula za mě ale nekomunikovala, vše jsme probíraly spolu a podle toho jsem se vždy rozhodovala a komunikovala s personálem já, event. můj muž. Nechali nás v klidu v porodním pokoji, jejich PA chodila „jen“ každé tři hodiny na monitor. Ten poslední, těsně před narozením dcery mě ale tak rozhodil (klasika: že prý nejsou ozvy, když dcerka už byla v pánvi a šinula si to ven…), že to málem skončilo špatně – bez teplé sprchy jsem měla velké bolesti a vypadla jsem z rytmu a z kontaktu se sebou. To je podle mě přesně ta chvíle, kdy se ženám „přihodí“ císařský řez. Měla jsem co dělat, abych si prosadila odpojení monitoru, podepsala neg. reverz a dostala se zpět k sobě. Doktorka přišla až na samý závěr, když jsem byla na stoličce – chytila dceru do rukou a podala mi ji. Takže - bez duly bych neměla náhled a těžko bych se rozhodovala. Každopádně platí, že chtít rodit více méně přirozeně tady chce velkou dávku sebeprosazování a především informovanost o rutinních postupech. A pochopitelně štěstí na lidi. Kamarádka v Berlíně loni zažila úplně opačný přístup – přesvědčovali ji o výhodách přiroz. porodu, bez medikace apod. Tedy u nás cosi nevídaného, soudě podle příspěvků v konferenci. Snad to k nám taky dorazí.
Loni jsem přivedla na svět u Apolináře dcerku. Porod nebyl takový, jak jsem chtěla ale drama přišlo až po porodu. Nechtěla se mi odloučit placenta (respektive mají pravidlo, že to musí být do hodiny i když mám mnoho kamarádech, kterým vyšla placenta později nebo to tolik neřešili a leželi s miminkem třeba 2 hodiny s odloučenou placentou a teprve pak až ji vypudily tak, že si klekly či stouply).Mě na to dali hodinu a pokud se do té doby neuvolní, udělají to sami. Ležela jsem na lehátku a seznamovala se s dcerkou. Po hodině placenta stále neodloučená. Doktoři tedy rozhodli, že jí vyndají sami (škoda že jsem nevěděla, že tomu jde pomoct…..i že to může trvat déle…) . Vyhodili manžela s tím, že tam už se mnou být nemůže, jel tedy domů. Dcerku mi odnesli. A pak začalo peklo, se kterým se nemohu pořád vyrovnat.
Doktorka, co byla u mého porodu musela jít k akutnímu cs, přišel tam nějaký doktor . Dali mi dávku epidurálu. Doktor si oblékl řeznickou zástěru a to bylo naposled, co jsem koukala, zbytek vím z toho, co jsem slyšela a cítila.Při tom jak si bral zástěru jsem se začala hrozně bát a musela zavřít oči, otevřela jsem je až po tom masakru. Doktor rádoby vtipně, že to mám za chvíli za sebou. A začalo peklo,cítila jsem jeho ruku uvnitř břicha, začal mi kousek po kousku odtrhávat placentu, za plného vědomí, všechno jsem cítila, cítila jsem tak hroznou bolest jako nikdy, každý kousíček, každé odtrhnutí jsem cítila. Řvala jsem u toho bolestí, jak moc to bolelo, chtělo se mi brečet,utéct….. nic horšího jsem v životě nezažila. Tohle peklo trvalo nějakou hodinu, klepala jsem se bolestí. Po celém tom všem kdy násilně vytrhlou placentu konečně vyndal mu ještě spadla na zem,všude se rozstříkla krev (pořád to vím jen z toho co jsem slyšela). Něco tam pronesli, nevím co, bylo mi zle, cítila jsem jen bolest. Po tom ještě zkonstatoval, že se podívá na porodní poranění. Tam už jsem chtěla řvát, ať mě proboha nechají už na pokoji. Poranění zaplaťbůh žádné. Máte to ze sebou. Otevírám oči. Všude je krev,na zdech, na zemi, já sem celá od krve. Přichází doktor: „To já jsem ten kdo vám to dělal…“ Zeptali se jak mi je a odešli. Přišla uklízečka, která když to všechno viděla se málem pozvracela. Já tam pořád ležela, nohy roztažené, nikdo mě neumyl a tak mě tam nechali asi 7 hodin až do rána. Jen se chodili ptát jak mi je. Brala jsem to tak, že mi chtěli pomoct a muselo se to stát. Nahlodala mě paní Tala BE(snad píši dobře) která mi komentovala můj příběh, že jí se placenta odlučovala několik hodin. Ušla jsem kus cesty a už vím, že tak to být nemuselo. Jsem zděšená když vím, že tento masakr jsem nemusela zažít. A chci se zpětně bránit. Mám nějakou možnost? Omlouvám se že to píši vám sem, domnívám se, že vy jste tady tak sečtělé a zvyklé bojovat s podobnými rutinními věcmi a že mi poradíte nejlépe.
Psáno do facebookové skupiny. Kontakt na paní jen na vyžádání.